Dlouho a před všemi pečlivě tutlané tajemství zveřejněno!

Bylo nebylo, žili dva v bytě o velikosti 42 metrů čtverečních. Jenže postupně se jim začalo zdát, že spíš nežili, a tak začli na jaře pročítat inzeráty a obcházet cizí bydlíky v Sandefjordu. Ne, žádné vloupání a vražda domácích. Tlačenice s dalšími zvědavci v daný den a hodinu. Začalo to u bytů na pronájem, ale výběr velmi mizerný a ceny vysoké. Postupně se Norům povedlo nám vysvětlit, že v Norsku se v podnájmu nebydlí. Protože to je dotování někoho jiného. A tak nás čekalo nečekaných 20 bytů a domečků, které jsme nakonec museli prolézt a zkritizovat. Ze začátku to byla zábava, lézt do cizích domů, ale postupně se vkrádal pocit, že z toho nic nebude. Všechno bylo moc malé, moc velké, moc staré, s moc malou koupelnou, moc v centru, málo v centru, bez možnosti parkování atd. Nakonec ale přišel jeden adept. A tak jsme si začli plánovat. Neměl venkovní úložné prostory, a tak, že si koupíme kůlnu, co se přilípne na dům. Neměl záchod ve spodním patře, ale ten by se mohl dát vykopat. Před konečným rozhodnutím jsme se tam ještě jednou stavili a zazvonili si na souseda, který vlastní druhou půli dvoudomku, abychom se poptali na parkování. Zjistili jsme však mimo jiné, že on i ona kouří. Hned jsme si představili, jak se s nimi dělíme o příčkou rozdělenou zahulenou terasu a jak nemůžeme kvůli kouři větrat. A už asi tušíte, jak to dopadlo. Kolegové se nám smáli, že takhle nekoupíme nic. Ale ještě že tak! Vrhli jsme se znovu do víru nemovitostí a zanedlouho jsme se objevili v docela ideálním, akorát velkém, 3 roky novém a blízko centra umístěném domku. A pak už šlo všechno ráz naráz. Dle norských zvyklostí nabídnout realitní kanceláři za dům závaznou částku, přizpůsobenou cenovému odhadu. Počkat 3 dny, jestli ještě někdo jiný přihodí a pokud ne, jestli bude částka stačit majitelce. Když mi makléřka volala, ještě několik hodin jsem to nepobrala. Ale je to tak! Cena odklepnuta a nadcházejí formality. Cesta do banky, dvouhodinové sezení s makléřkou a pak už jen čekání na předání. Žádali jsme o 1.6., majitelka o 1.7. Tak to nakonec padlo na 18.6. Ano, tak dlouho jsme Vám to tajili. Ale mám i řádnou výmluvu. Nezdálo se nám správné, sdělovat takovou věc rodinám po Skypu. A protože jsme věděli, že během léta postupně všichni dorazí, dozvěděli se to všichni až na místě. A poslední rodič odjel předevčírem. Tak to by stačilo ze slohu a teď něco obrázků...

Takhle nějak to bylo...

 

Všechno na bílo,

v Norsku nepostradatelný krb

  

a neodolatelně velká okna.

  

Začalo to šmirglováním a lakováním podlah

a nebylo jich málo.

  

Dokonce jsme zdědili něco málo nábytku po původní slečně domácí.

Takhle už ta komora nikdy vypadat nebude,

věci už jsou všude.

Konečně slušně velká koupelna!

  

A budoucí chrnící pokoj,

pařící pokoj

a pokoj pro nocležníky.

Nejdůležitější součást bydlíku už je v provozu:-)

A je tu malování! Pohráli jsme si trochu s barvami... Chrnící,

a pařící.

Vymalovánky!

Vymalováno čokoládou, račte ochutnat.

Dovezli nábytek.

I bílá se musí přetřít.

A co přebývá, uklidí se do koupelny.

Postýlka

Nocležnický pokoj před

a po neuvěřitelně náročným lepení tapet, zvlášť, když to pan domácí musel dělat sám, neboť já se flákala s horečkou v pelechu. (Kuba: padlo nejméně milion neslušných slov a odnesl to i ten oranžový nůž na zemi...)

A je to tady, Pat a Mat se chystají na scénu.

Že nevíte, kde jsme to koupili?:-) (Kuba: podotýkám, že tahle blbost měla 300 součástí...)

Ani jediný kout neunikl náloži věcí.

A komůrka se plní,

stejně tak koupelna

atd.

Taaak a za 3 hodinky tu máme návštěvníky, co u nás zůstanou týden. Uuuáááááá!

 

A co z toho všeho vyšlo? Obýváček, (zde čekáme pouhých 8 týdnů na nový gauč)

vývařovna,

cpárna,

domáčí miláčci,

skladiště,

výstavka, která děsí Nory,

lázně

s podvodním světem, který jsem si nemohla odpustit,

chrápárna,

pařírna

a noclehárna pro poutníky.

Výhled je parádní

a couvání do domečku pro Vločku je náročné.

 

HOWGH, domluvil jsem. Teď už musíte jen přijet a zkontrolovat, čí že bydlík jsem to nafotila :-D