Syttende mai

V pátek před největším norským státním svátkem dorazila další početná návštěva z Čech - sestra s mužem a sestřenice s přítulem. Program pátečního večera byl klasický. V sobotu jsem měla volno, a tak jsme vyrazili ven. Prošli jsme město, pokochali se na rybím trhu, nakoukli do lékárny a nakoupili. Pak jsme konečně vyrazili do přírody, ale bohužel nás zklamalo počasí. A tak z naplánovaného orientačního chodu po okolních krásách zbyla krátká a velmi vlhká procházka. Přesto však jsme se pokochali mořem a norskými dřevěnými domečky na ostrůvku připojeném k pevnině frekventovaným mostem o šířce sotva na jedno auto. Jako sušárnu jsme zvolili velrybářské muzeum v Sandefjordu. To oslavilo celkem úspěch, kluci si sedli k omalovánkám a holky si jako správné přírodovědkyně po vášnivé debatě o umístění mozku velryby vlezly dovnitř. Pak už jsme jen zabili dlouhou chvíli při čekání na pana lékárníka zmrzlinou a kafem a jelo se domů vařit. Na řadě byly Terezky výborné lasagne! Mimochodem jsem se je hned naučila a už znova zkoušela. Ale samozřejmě tak dobré jako od šéfkuchařky nebyly. Večer pokračoval v příjemném duchu.

V neděli nikdo nemusel vstávat, tak jsme si trochu pospali. Po snídani jsme se jeli podívat na Kjerringvik - pobřeží, skály, moře, prostě to, co tu mají nejhezčí. Taky počasí se umoudřilo, bylo už něco kolem deseti stupňů! A tak se nám Honza rozhodl, že by se mohl vykoupat. Než jsme se vzpamatovali už něco řvalo z vody, ale byl hrdina, udělal dokonce pár temp. A jaké mu pak bylo teplo! Pocourali jsme po okolí a vyrazili domů, byla naplánovaná příprava soba. Dopadl dobře, ale ne tak jako minule. Tak snad zas příště!
A v pondělí už nás čekalo to největší! Syttende mai neboli 17. květen, nejvíc Nory prožívaný svátek. 17.5.1814 totiž dostalo Norsko po dlouhé době vlastní ústavu, i když plně samostatným se stalo nakonec až roku 1905. Celý tento den je těžce organizovaný po celé zemi a začíná už v sedm ráno! To normálně Norové ještě ani nepracují! Začnou se ve školách otvírat bufety a podávat snídaně. O trochu později už přichází na řadu jedna z největších událostí - dětský průvod městem. Je předem určená trasa a had dlouhý snad kilometr se pomalu šine ulicemi. Všichni mají vlajky a co je opravdu krásné - skoro všichni mají národní kroje! Liší se podle oblastí, takže je možné vidět všelijaké typy, ale vždy jsou to krásně barevné šaty. Tuhle ranní parádu jsme si ovšem nechali ujít. Po probuzení jsme se vydali do města a vzali jsme to ještě přes vyhlídku, kde si naši horolezci zaslintali. Byli jsme zváni k Sáře a Nolanovi, kteří měli takovou vlastně celodenní zahradní párty, neboť bydlí přímo v centru. Poté jsme se vyrazili pokochat do ulic. Ve čtyři hodiny šel druhý průvod, a tak jsme po vaflích a předražené cukrové vatě, kterou jsem si nemohla odpustit, zabrali strategické místo a vyhlíželi, co se bude dít. Mimochodem já naslibovala vláček, protože se norsky vlak a průvod řekne stejně a já myslela, že fakt nějaký pojede! No nic:-) Pak jsme snad přes hodinu vydrželi koukat na sunoucí se nastrojené Nory ze sportovních, divadelních, hudebních, skautských, kynologických a všech dalších oddílů v Sandefjordu. Ke konci jsme se vydali proti směru proudu a pohodlně už na cestě domů jsme dokoukali tu parádu. Ještě jsme něco zbaštili, zrelaxovali a už se nám nachýlil čas k odjezdu na letiště. Děsně to uteklo a bylo to suprový! A díky (nebo spíš přes to?:-)) skvělému relaxačnímu víkendu můžeme slečně fyzioterapeutce gratulovat ke státnicím...

Děkuji fotografovi Márovi za neúnavnou celopobytovou práci s úžasným výsledkem!

Hrajeme si na šachy - Terka, já, Zuzka, Honza-koruna

Někdo je holt IN - inTerka a inMára

Cení zuby, cení, ale platné už to není - žraloček

Každého na muzeu velrybolovu bavilo něco jiného - rasta tučňák (kdopak ví, co má na zádech??)

Vždyť je desetistupňový hic! - Honza otužilec

Svítím, svítíš, svítíme - Kuba, Mára, Terka, já, Honza, Zuzka

Bylo nás šest - já, Zuzka, Honza, Kuba, Terka, Mára

Ale nejdřív to dva nějak neustáli - Zuzka, Mára

A další život padl při záchranné akci - Terka

Jen ti nejschopnější to zvládli

Ale zachovali jsme se podle hesla "Nahoru nepoletíš a dole Tě najdem" - Kuba, já, Zuzka, Terka, paní v národním kroji, Honza

Rajťák se nezapře, paty pracují - Zuzka, medvěd

A už je to tu

Skautíci pochodovali

Pejskaři krmili

Zaučování od malička

A takhle to dopadlo

Květen, měsíc státních svátků

A je to tady! Vyhlášení soutěže! Účast nebyla nejvyšší, ale o to větší měli všichni šanci na výhru. Takžeee...cena instantního grilu bez klobás zakoupeném v norském supermarketu Rema 1000 dne 24.5.2010 kolem poledního bylaaa...14,50 NOK! Nejblíže se dostal tipující 2t a tímto ho vyhlašuji výhercem soutěže. Cena bude předána při nejbližší příležitosti. Ostatním zúčastněným děkuji za snahu a taky za informaci, že se něco takového prodává i v ČR!

Posledního dubna jsme se rozhodli uspořádat párty pro lidi, které známe z denního norského kurzu. Ani jsme netušili, že jsme si vybrali typické norské pařící datum, protože 30.4. tu má party prostě každý, neboť 1.5. je tu, stejně jako u nás, volno. Nakonec přišli skoro všichni pozvaní a sešlo se nás 8 národností! Mlela se tu angličtina přes norštinu, protože tu byli tací, kteří umí jen jedno z toho a bylo to fajn. Trochu jsme popili, hodně popovídali a hlavně byli rádi, že ty lidi vidíme! Některé jsme totiž viděli naposled v únoru, když jsme končili ve škole. Přes víkend jsme chtěli vyrazit na dvoudenní výlet, ale nakonec jsme usoudili, že tahat stan se nám nechce a na širák je ještě přeci jenom kosa. Tak jsme se projeli na pobřeží nedaleko odsud a pokochali se venkem a mořem.
Na prvního máje jsme chtěli dostát tradicím a najít rozkvetlou třešeň. Jenže! Nejen že jsme nenašli třešeň, ale ani jakýkoli jiný rozkvetlý strom a nakonec jsme po celodenním marném hledání vzali za minutu půlnoc za vděk stromem s čerstvě rašícími lístky. Mimochodem kvést a zelenat se se to tu začíná přibližně teď.
V úterý na to jsme s pár kolegy vyrazili na pizzu a já tím i oslavila svůj významný den. Bylo fajn pokecat mimo práci. Když jsem si nakonec objednala zákusek, málem mi vypadly oči z důlku. Napochodoval s tím totiž snad celý personál pizzerie a zazpívali mi k tomu norskou narozeninovou! Do teď nevím, jestli to objednali kolegové anebo čísnice vyposlechla z naší konverzace u stolu. Všichni se totiž tvářili stejně překvapeně. Na večeři jsme byla samozřejmě zvaná Kubou a k tomu jsem dostala krásnou červenou gerberu v květníku a luxusní francouzské bílé víno. Gerbera neustále kvete jak divá a víno bylo excelentní.
Konečně se začalo vylepšovat počasí, a tak jsme se další víkend vyrazili zase trochu projít. V sobotu jsme se vydali opět k moři, zase na trochu jiné místo. A v neděli nás pozvala kolegyně na výlet. Řekla, že má na starosti sedmiletou neteř, ale že jestli nám to nevadí, ať jdeme s nimi. A tak jsme se přidali. Když jsme ovšem dorazili na místo setkání, bylo nám sděleno, že její rodiče se rozhodli jít taky, a že jsme dnes na výletě s rodinou Kyrkjebø. Dopadlo to ale dobře, rodiče, kteří byli prý špatní na nohy, šlapali jak diví a neteřinka taky. A nebyl to ledajaký výlet, byl to orientační běh! Nebo spíš chod. Každý rok jim tu v okolí na jaro a léto udělají asi 5 tras, je možno koupit mapy a procvakávací listy, kde si člověk označí, kterou stanici už našel. A další rok, jsou trasy zase jiné! Supr trupr, zvlášť pro děti, protože ty heslo "i cesta může být cíl" často moc nemotivuje.
Ve čtvrtek 13.5. mají Norové další státní svátek. Bohužel nemají takovouto frekvenci svátků i ve zbývající části roku. Mají volno 1.1., na Velikonoce a ty 4 svátky v květnu, ale pak až do Vánoc už nic. No ale tak jsme trochu odpočívali a trochu se chystali na víkendovou návštěvu! Já vyrazila na kolo, okruh jsem si našla na mapě a celkem jsem se nakonec pobavila. Část cesty totiž nebyla pro kolo, byla spíš pro pěší a ještě spíš pro pěší v pohorkách a ve skutečnosti byla používaná jen a výhradně jezdci na koních. Takže jsem nakonec kolo táhla a nesla po úzké pěšince pokryté bahnem, ve kterém bylo hafo děr od koňských kopyt a na něm popadané větve. Bájo:-)

Můj květinový dar

Švédský nájezd

Z velikonoční návštěvy Čech jsem si přivezla do Norska nějakou nemoc. Nakonec jsem v úterý ráno skoro nemluvila, a tak to dopadlo tak, že jsem si týden odpočinula. Ale nebylo mi tentokrát zas tak moc špatně, jak mi bývá, a tak musím přiznat, že to bylo nakonec celkem příjemné. A měla jsem aspoň čas se učit norštinu. Poté mě čekaly dva šestidenní týdny v té náročnější lékárně, tak jsem si ten odpočinek odpracovala.

Poslední víkend v dubnu nás poctili svou návštěvou další vandrovníci, spolužáci z fakulty. Byli čtyři, Jarda, Marta, Ondra a Renča, a tak jsme měli pěkně nacpaný bydlík. Všichni jsou Češi, ti druzí dva z nich ale nepřiletěli z Prahy, nýbrž dorazili autem ze Švédska, protože tam teď studují. Každopádně to byly celkem nervy, jestli vůbec dorazí, protože zrovna bublala islandská sopka jako o život. Všechno ale dobře dopadlo.
Samozřejmě jsme neváhali a hnedka v pátek začali slavit setkání po dlooouuuhé době. Popovídali jsme, pohodovali a my s Kubou poznali Renču, kterou jsme do té doby neznali. Velmi příjemná záležitost. Akorát spaní máme dělané jen pro dva nocležníky, tak druzí dva museli na zem. Snad se to dalo.
V sobotu jsem já musela do práce, ale zbytek se pořádně rekreoval. Prošli město, stavili se za mnou do lékárny a vyrazili kousek za Sandefjord na pobřeží moře. Cestou si ještě koupili jednorázový gril, klobásky, chleba a samozřejmě pivko, a když si našli slunné a závětrné místo, nic už jim nechybělo. Mimochodem si můžete tipnout, kolik stál ten jednorázový gril. Vyhlašuju tipovací soutěž, odpovědi možno psát pod článek. Po práci jsem na výpravu ani moc dlouho nečekala a už byli doma. Původně jsme byli pozvaní na společný večer s mladší částí personálu lékárny, ale nakonec jsme to zavrhli, protože jsme byli rádi, že si po takové době můžeme pokecat česky. Tak jsme uvařili, pořádně se nadlábli a vyrazili na západ slunce na naše oblíbené místo nad městem. Tam jsme se pokochali, pofotili, trochu promrzli a hurá zpátky domů. Zábava pokračovala v pátečním duchu a měli jsme se fakt úžasně.
V neděli jsme se prospali, překopírovali si fotky a po poledni museli návštěvníci vyrazit na cestu. Renča s Ondrou jeli vlastně "domů" a Marta s Jardou jeli ještě na pár dní na návštěvu pro změnu k nim do Göteborgu.

Bez laskavého svolení, ale s vřelými díky byly použity některé Ondrovy fotky...

Balení zavazadel na letišti se slevou na ISIC...ale samozřejmě nechybí bezpečnostní zámek

Tomu se říká p o h o d a

Instantní gril (klobásy nejsou sočástí balení)

Různé nadpřirozené bytosti se tu dají potkat

O baletky taky není nouze

Skoro všichni poprvé - já, Kuba, Ondra, Marta, Jarda

Skoro všichni podruhé - Ondra, Renča, Marta, Jarda, Kuba

Na skok v domovině

Víkend před Velikonocemi jsme vzali poklidně a připravovali se na průvodcování. To byl totiž náš hlavní úkol, když jsme se objevili na Velikonoce doma. Neboť Amíci měli týden dovolenou a trávili ji částečně v Budapešti, částečně ve Vídni a částečně v ČR.

Ve středu jsme se vydali na dalekou cestu, museli jsme ji totiž pro tentokrát zvládnout autem, protože letenky byly masakrově drahé, neboť Norové létají do Prahy na Velikonoční chlastačky. Kolem páté odpolední jsme se postavili v sousedním městě Larviku do fronty na trajekt. Na cestu směrem ČR jsme měli objednaná místa na sezení, tak to bylo docela příjemné, až na to, že jsme si objednali dva lístky vedle sebe a ono to vyšlo na konec jedné řady a začátek druhé na opačné straně místnosti. Ale i to se nakonec vyřešilo, omrkli jsme Duty Free Shop a snažili se trochu prospat před cestou. Kolem desáté večerní jsme se vylodili v Dánsku a vyrazili na jih. Kuba řídil a já jsem se po chvilce rozhodla, že neváhám a rozbaluju spacák na zadní sedačce. Přeci jenom vleže se spí podstatně lépe. Po pár hodinách jsme se vyměnili u volantu a po chvíli se i Kuba rozhodl, že změní názor a „přeci jenom to ležení vzadu zkusí“. Myslím, že ke spokojenosti. Po deseti hodinách jízdy jsme byli kolem osmé ranní před Prahou, bohužel dojet na Smíchov nás stálo další 2 hodiny cesty! Hrůza hrůzoucí. Tam jsme si dali rozchod, Kubík měl něco v Praze a já naskočila na autobus do Příbrami aneb do postele! Dost jsem se těšila tedy. Doma jsem se trochu prospala a vyrazila za příbuzenstvem. Večer dorazil Kubík a přivezl i Sáru a Nolana. Samozřejmě se mamka postarala o jejich žaludky, prý pobyt jak v Interkontinentalu! A aby toho nebylo málo, měli jsme pro ně překvapení. Vyrazili jsme ven a zamířili do Baru Hollywood. Usadili jsme se a my dva vyrazili na bar. Ovšem vrátili jsme se s prázdnýma rukama a zaveleli k odchodu. Pokračovali jsme na náměstí do pajzlu U Kahanu. Ale postup se už bez sezení opakoval. My se tvářili zdrceně a oni dva nechápali. Tak jsme zalétli domu, já urychleně opsala z netu dalších 9 adres hospod, slíbila, že budu řidičem, naskládala všechny do auta a jeli jsme. Na sídlišti v La Coloru jsme také neuspěli, a tak se postup opakoval, akorát jsme něco probrali s číšníkem. Další zastávka byla U Císaře Rudolfa, ale ani tady jsme neuspěli. Měli v tento významný den uzavřenou společnost, trubky. Naše putování bylo zakončeno v České Pivnici. A čím to? Po předchozích podnicích, kde buď v 10 zavírali anebo už měli vytočeno, nám zde natočili speciálně pro tento den - Zelený Čtvrtek - vyrobené ZELENÉ PIVO! Do neřidičů vklouzlo úspěšně a konečně nás čekala zasloužená postel.
V pátek jsme se po dopoledním zařizování po Příbrami konečně vykopali na cestu. Na plánu bylo vyzvednout sestru ve Zlivi, kde jsme plánovali nocleh, a nechat se proprůvodcovat na Hluboké a v Českém Krumlově. U Hubených jsme se potěšili s mou hadí jmenovkyní Kačenkou, popovídali s Honzou a vyrazili se kochat. Na Hluboké jsme okoukli zahrady, ale nejvíc všechny zaujala demolice staré Jednoty těžkou technikou:-) Krumlov byl krásný jako vždycky. Vodáci si zaslintali nad Jelení lávkou, prolezli jsme všemožné uličky a podívali se na hrad. Povykládali jsme Amíkům o nejistém osudu otočného divadla a výborně se najedli za celkem přežitelnou cenu. Potom jsme se přesunuli do Budějovic, okoukli je po tmě a dali si výborné kafe a medovník. Taky jsme nemohli vynechat historku o bludném kameni. Po tom všem jsme se uvelebili zpátky ve Zlivi, pokonverzovali, pochovali (v náručí, ne do země:-) domácí zvířenu a zalezli.

V sobotu jsme se snažili vyrazit opravdu dopoledne, protože jsme měli opět nacpané plány. Původně jsme pomýšleli i na Koněprusy, ale nakonec jsme je předem zrušili a bylo to dobře. Protože bysme možná nestihli ani prohlídku Karlštejna a tu chtěli vidět Nolan a Sára asi nejvíc. Když jsme tam dorazili, Amíci rozhodli, že jim stačí prohlídka v češtině za 150,-, že v AJ za 250,- už je to trochu moc. A že budeme tlumočit. Tak jsem zjistila, že už fakt nevím jak se řekne "rytíř" nebo "říše". Ale něco jsme jim přece jenom přeložili. Když jsme po konci prohlídky vylezli ven, uviděli jsme před vchodem ceduli "Zákaz tlumočení"...ehm ehm. Pak jsme prolezli zbytek hradu a vydali se na zahrádku na oběd a Kofolu. Nolan se rozhodl ochutnat českou Kofolu s českým rumem a oslavilo to úspěch. Navíc dostali kousnout smaženého sýra a smaženého hermelínu, prostě měli ochutnávku české gastronomie. A k tomu všemu jsme zvládli i Trdlo, to je taaak dobrééé! Až po zaplacení oběda jsme zjistili, že v té restauraci je prodejní výstava a degustace po soutěži netradičních vín. N&S si dali po skleničce, já řídila a Kubík se nám tam decentně zadrhl:-) Ale zase dobře vybral! Po tom všem jsme se vypravili zpátky k nádraží, kde máme tajné soukromé parkovací místo zdarma a vyrazili autem na lom Amerika. Původně jsme chtěli jít pěšky, ale 4 dny na Českou republiku jsou fakt málo. Celkem obstojně jsme to našli a já je připravovala na úžasný výhled. Když jsme to ale uviděli, nevím proč, asi špatné světlo, každopádně rozhled nic moc, díra v zemi s černou louží na konci. No nic, vydali jsme se aspoň obejít lom okolo. A díky tomu jsme se krásného výhledu dočkali. Jak jsme se přiblížili k vodě, už měla svojí krásnou modro-zelenou barvu a všichni se parádně pokochali. K tomu jsme se pěkně prošli, prostě fajn. Když jsme odjížděli, začínalo se už smrákat. Chtěla jsem jim ještě než odjedou ukázat Svatou Horu v Příbrami a přemýšlela jsem kdy, protože to vypadalo, že v neděli už nebude čas. Nakonec jsme tam vyrazili ještě ten večer, říkala jsem si, že ji uvidí aspoň nasvícenou zvenku. Ale asi proto, že byla Velikonoční sobota, jsem k nemalé radosti zjistila, že je otevřeno! Takže jsme si ji celou prolezli, uchvátilo je, že je to "open-air". Dalo se jít i dovnitř a byla to fakt nádhera. Navíc se tam zřejmě něco chystalo, protože když jsme ve tři čtvrtě na devět odcházeli, před bazilikou se ozývalo praskání v reprákách a na parkovišti jsme byli jediní exoti, kteří odtamtud odjížděli. Poslední přespání bylo tedy zase v Příbrami. Nic víc než to spaní jsme tam skoro nestihli.
V neděli ještě asi půl hodiny před jejich odjezdem do Prahy, kde měli strávit zbývající dva dny, stačila dorazit naše Čecho-Kanaďanka Ida, tak jsme slyšeli, co je to angličtina na úrovni. Pak jsme je vyprovodili na autobus a po poledni vyrazili obšťastnit taky Kubíkovo příbuzenstvo. Ale byl to tedy fofr, jen dva prstíčky jsme strčili a už zase jeli. Nejdřív jsme se stavili u táty, Kuba sbalil, co se vešlo, já dostala předčasně symbolicky pomlázkou a vyrazili jsme k jeho mamce. Tam jsme dostali pořádně najíst a zralí akorát tak do postele jsme po jedenácté večerní vyrazili na cestu. Šlo to celkem dobře, ale je to teda děsně dlouhé. Na trajektu jsme tentokrát neměli sedačky a byli jsme celkem hotoví, takže jsme se nemohli dočkat až budeme doma. Ze chcíplého čekání, než nás konečně propustí z přístavu nás probralo, když si to k nám zamířil celník. Ze zkušeností z minula jsme si totiž nedělali starosti s objemem alkoholu v autě. A co se mohlo stát jiného, než že nás zastaví? No jasně, východní Evropa jede do Norska, po Velikonocích...prostě podezřelé. Ale zjistili, že mluvíme norsky a že pracujem v lékárně, tak se nakonec jen zeptali, jestli nevezeme nějaký léky. Tak jsme vlastně ani nemuseli lhát. Ufff:-)

Na cestě na autobus v Příbrami - Mirek, Ida, Sarah, Nolan, Kuba, já, mamka
(fotil brácha - viditelně na jedničku:-)