Na skok v domovině

Víkend před Velikonocemi jsme vzali poklidně a připravovali se na průvodcování. To byl totiž náš hlavní úkol, když jsme se objevili na Velikonoce doma. Neboť Amíci měli týden dovolenou a trávili ji částečně v Budapešti, částečně ve Vídni a částečně v ČR.

Ve středu jsme se vydali na dalekou cestu, museli jsme ji totiž pro tentokrát zvládnout autem, protože letenky byly masakrově drahé, neboť Norové létají do Prahy na Velikonoční chlastačky. Kolem páté odpolední jsme se postavili v sousedním městě Larviku do fronty na trajekt. Na cestu směrem ČR jsme měli objednaná místa na sezení, tak to bylo docela příjemné, až na to, že jsme si objednali dva lístky vedle sebe a ono to vyšlo na konec jedné řady a začátek druhé na opačné straně místnosti. Ale i to se nakonec vyřešilo, omrkli jsme Duty Free Shop a snažili se trochu prospat před cestou. Kolem desáté večerní jsme se vylodili v Dánsku a vyrazili na jih. Kuba řídil a já jsem se po chvilce rozhodla, že neváhám a rozbaluju spacák na zadní sedačce. Přeci jenom vleže se spí podstatně lépe. Po pár hodinách jsme se vyměnili u volantu a po chvíli se i Kuba rozhodl, že změní názor a „přeci jenom to ležení vzadu zkusí“. Myslím, že ke spokojenosti. Po deseti hodinách jízdy jsme byli kolem osmé ranní před Prahou, bohužel dojet na Smíchov nás stálo další 2 hodiny cesty! Hrůza hrůzoucí. Tam jsme si dali rozchod, Kubík měl něco v Praze a já naskočila na autobus do Příbrami aneb do postele! Dost jsem se těšila tedy. Doma jsem se trochu prospala a vyrazila za příbuzenstvem. Večer dorazil Kubík a přivezl i Sáru a Nolana. Samozřejmě se mamka postarala o jejich žaludky, prý pobyt jak v Interkontinentalu! A aby toho nebylo málo, měli jsme pro ně překvapení. Vyrazili jsme ven a zamířili do Baru Hollywood. Usadili jsme se a my dva vyrazili na bar. Ovšem vrátili jsme se s prázdnýma rukama a zaveleli k odchodu. Pokračovali jsme na náměstí do pajzlu U Kahanu. Ale postup se už bez sezení opakoval. My se tvářili zdrceně a oni dva nechápali. Tak jsme zalétli domu, já urychleně opsala z netu dalších 9 adres hospod, slíbila, že budu řidičem, naskládala všechny do auta a jeli jsme. Na sídlišti v La Coloru jsme také neuspěli, a tak se postup opakoval, akorát jsme něco probrali s číšníkem. Další zastávka byla U Císaře Rudolfa, ale ani tady jsme neuspěli. Měli v tento významný den uzavřenou společnost, trubky. Naše putování bylo zakončeno v České Pivnici. A čím to? Po předchozích podnicích, kde buď v 10 zavírali anebo už měli vytočeno, nám zde natočili speciálně pro tento den - Zelený Čtvrtek - vyrobené ZELENÉ PIVO! Do neřidičů vklouzlo úspěšně a konečně nás čekala zasloužená postel.
V pátek jsme se po dopoledním zařizování po Příbrami konečně vykopali na cestu. Na plánu bylo vyzvednout sestru ve Zlivi, kde jsme plánovali nocleh, a nechat se proprůvodcovat na Hluboké a v Českém Krumlově. U Hubených jsme se potěšili s mou hadí jmenovkyní Kačenkou, popovídali s Honzou a vyrazili se kochat. Na Hluboké jsme okoukli zahrady, ale nejvíc všechny zaujala demolice staré Jednoty těžkou technikou:-) Krumlov byl krásný jako vždycky. Vodáci si zaslintali nad Jelení lávkou, prolezli jsme všemožné uličky a podívali se na hrad. Povykládali jsme Amíkům o nejistém osudu otočného divadla a výborně se najedli za celkem přežitelnou cenu. Potom jsme se přesunuli do Budějovic, okoukli je po tmě a dali si výborné kafe a medovník. Taky jsme nemohli vynechat historku o bludném kameni. Po tom všem jsme se uvelebili zpátky ve Zlivi, pokonverzovali, pochovali (v náručí, ne do země:-) domácí zvířenu a zalezli.

V sobotu jsme se snažili vyrazit opravdu dopoledne, protože jsme měli opět nacpané plány. Původně jsme pomýšleli i na Koněprusy, ale nakonec jsme je předem zrušili a bylo to dobře. Protože bysme možná nestihli ani prohlídku Karlštejna a tu chtěli vidět Nolan a Sára asi nejvíc. Když jsme tam dorazili, Amíci rozhodli, že jim stačí prohlídka v češtině za 150,-, že v AJ za 250,- už je to trochu moc. A že budeme tlumočit. Tak jsem zjistila, že už fakt nevím jak se řekne "rytíř" nebo "říše". Ale něco jsme jim přece jenom přeložili. Když jsme po konci prohlídky vylezli ven, uviděli jsme před vchodem ceduli "Zákaz tlumočení"...ehm ehm. Pak jsme prolezli zbytek hradu a vydali se na zahrádku na oběd a Kofolu. Nolan se rozhodl ochutnat českou Kofolu s českým rumem a oslavilo to úspěch. Navíc dostali kousnout smaženého sýra a smaženého hermelínu, prostě měli ochutnávku české gastronomie. A k tomu všemu jsme zvládli i Trdlo, to je taaak dobrééé! Až po zaplacení oběda jsme zjistili, že v té restauraci je prodejní výstava a degustace po soutěži netradičních vín. N&S si dali po skleničce, já řídila a Kubík se nám tam decentně zadrhl:-) Ale zase dobře vybral! Po tom všem jsme se vypravili zpátky k nádraží, kde máme tajné soukromé parkovací místo zdarma a vyrazili autem na lom Amerika. Původně jsme chtěli jít pěšky, ale 4 dny na Českou republiku jsou fakt málo. Celkem obstojně jsme to našli a já je připravovala na úžasný výhled. Když jsme to ale uviděli, nevím proč, asi špatné světlo, každopádně rozhled nic moc, díra v zemi s černou louží na konci. No nic, vydali jsme se aspoň obejít lom okolo. A díky tomu jsme se krásného výhledu dočkali. Jak jsme se přiblížili k vodě, už měla svojí krásnou modro-zelenou barvu a všichni se parádně pokochali. K tomu jsme se pěkně prošli, prostě fajn. Když jsme odjížděli, začínalo se už smrákat. Chtěla jsem jim ještě než odjedou ukázat Svatou Horu v Příbrami a přemýšlela jsem kdy, protože to vypadalo, že v neděli už nebude čas. Nakonec jsme tam vyrazili ještě ten večer, říkala jsem si, že ji uvidí aspoň nasvícenou zvenku. Ale asi proto, že byla Velikonoční sobota, jsem k nemalé radosti zjistila, že je otevřeno! Takže jsme si ji celou prolezli, uchvátilo je, že je to "open-air". Dalo se jít i dovnitř a byla to fakt nádhera. Navíc se tam zřejmě něco chystalo, protože když jsme ve tři čtvrtě na devět odcházeli, před bazilikou se ozývalo praskání v reprákách a na parkovišti jsme byli jediní exoti, kteří odtamtud odjížděli. Poslední přespání bylo tedy zase v Příbrami. Nic víc než to spaní jsme tam skoro nestihli.
V neděli ještě asi půl hodiny před jejich odjezdem do Prahy, kde měli strávit zbývající dva dny, stačila dorazit naše Čecho-Kanaďanka Ida, tak jsme slyšeli, co je to angličtina na úrovni. Pak jsme je vyprovodili na autobus a po poledni vyrazili obšťastnit taky Kubíkovo příbuzenstvo. Ale byl to tedy fofr, jen dva prstíčky jsme strčili a už zase jeli. Nejdřív jsme se stavili u táty, Kuba sbalil, co se vešlo, já dostala předčasně symbolicky pomlázkou a vyrazili jsme k jeho mamce. Tam jsme dostali pořádně najíst a zralí akorát tak do postele jsme po jedenácté večerní vyrazili na cestu. Šlo to celkem dobře, ale je to teda děsně dlouhé. Na trajektu jsme tentokrát neměli sedačky a byli jsme celkem hotoví, takže jsme se nemohli dočkat až budeme doma. Ze chcíplého čekání, než nás konečně propustí z přístavu nás probralo, když si to k nám zamířil celník. Ze zkušeností z minula jsme si totiž nedělali starosti s objemem alkoholu v autě. A co se mohlo stát jiného, než že nás zastaví? No jasně, východní Evropa jede do Norska, po Velikonocích...prostě podezřelé. Ale zjistili, že mluvíme norsky a že pracujem v lékárně, tak se nakonec jen zeptali, jestli nevezeme nějaký léky. Tak jsme vlastně ani nemuseli lhát. Ufff:-)

Na cestě na autobus v Příbrami - Mirek, Ida, Sarah, Nolan, Kuba, já, mamka
(fotil brácha - viditelně na jedničku:-)