Od +20°C k -1°C za 24 hodin

Koláč chutnal nám i domácím a už jsme se pustili do pokračování, vyzkoušeli jsme místní specialitu - gulrotkake aneb mrkvový dort. Tady vůbec mají tu mrkev nějak rádi, už jsme jedli i mrkvový chleba!

Jinak tento týden je výjimečný tím, že školy mají prázdniny, takže nemáme norštinu, což pro nás ovšem znamená, že kolem poledního nemáme padla, ale končíme kolem půl páté. No nic moc. Využijou nás pěkně na všechny nepopulární práce v lékárně, ale hlavně, že máme co dělat. Změnou je to, že od příštího týdne dojde na slibované rozdělení sil, budeme se po týdnu střídat každý v jedné lékárně. Takže začne tvrdá škola!
A největší novinka - konečně máme smlouvu! Což znamená, že si můžeme konečně vyřídit daňové číslo, pracovní povolení, autorizaci k práci lékárníka, účet v bance a jiné "zbytečnosti".
Od včera už máme i vlastní matrace, takže teď už nám opravdu snad skoro nic nechybí. K autentičnosti Norska dopomohla dnešní ranní nula na teploměru, která do odpoledne nevylezla ani na 10°C. Takže už víme, že jsme v Norsku:-)
V neděli jsme byli zase na výletě a našli plno hub, tak přiložím fotky odtamtud a k tomu něco lékáren, školy a domku, abyste si mohli udělat představu!
Jedna technická - nejlevnější letenky, a to přímo do Sandefjordu, jsou na www.wizzair.com.

Na výletě jsme si užívali móóóře...

v cíli našeho výletu - na špičce poloostrova

...i houby

sčítání padlých

A ještě ty reportážní:

Kilen Apotek

Pindsle Apotek a v prvním patře sportovní centrum

vnitřek Pindsle - obě lékárny jsou hodně podobné



Škola, kde máme norské kurzy

"Náš" domeček (pozornější si všimnou, co je vidět v garáži:-)

a s domem domácích

Dveře ke sklepní nájemnici a vedle parkujeme

Tak kdo přijede na kolaudaci?

Četnost zajímavých situací se snižuje (díkybohu:-)) a naše zdejší žití se dostává do normálnějších kolejí. V práci ani na kurzech nic nového, v uklízení zboží už jsme skoro mistři, ne úplně tak v norštině, ale to se poddá. V pátek se nám podařilo ulovit v bazaru větší množství nádobí a nářadí za menší množství peněz. A velkou událostí bylo, že máme konečně náš gauč! Hurááá! Vezli jsme ho dost sparťansky, musela jsem řídit já, protože Kubovi se nevešly nohy pod volant, jak musely být sedačky vepředu. A vzadu to jistil provázek. Ale dovezli jsme. Takže teď už to tu máme jako z cukrkandlu:-)

Těšili jsme se na víkendový odpočinek, protože snaha o norštinu a běžná komunikace v angličtině nám dává celkem zabrat. V sobotu jsme ale museli naklusat do práce, protože všichni farmaceuti u Brora chodí jednou za 14 dní v sobotu do práce. Zdá se nám to dost, třeba by se mohl poměr zlepšit až se zapracujem! No uvidíme.
Taky už jsme se přihlásili do sportovního centra, ve kterém Bror platí svým zaměstnancům od druhého měsíce členství pod podmínkou, že chodí minimálně 5x měsíčně. Mají tam od fitka přes různé aerobiky až po nějaké tanečky, takže si umíte představit, kdo z nás si co vybral:-) Kuba už tam stihl zajít dvakrát, já zatím neměla boty, tak teď marně přemýšlím jak to stihnu pětkrát do konce září. Ale je to celkem mastný, takže říjen platit nechci.
Poprvé jsme se pokusili o nějaké pečení po česku, a to z ringlí od pana domácího. Velmi nás pobavila hrubá norská mouka, je to hladká mouka s drobkama z obilí. Ale určitě je to děěěsně zdravé:-) A k tomu jsou obě mouky, hladká a hrubá, hnědé, takže výsledek vypadá vždycky trochu africky:-) Druhý vtip byla drobenka - jediný moučkový cukr v ní byl normální. Mouka křupala a navrch slané máslo (jiné nemáme). Kus jsme nesli domácímu na ochutnávku, no měl dost udivený výraz a ptal se, co to je. Jak jim chutnal zatím nevíme, nám ale jo.
Jinak počasí bylo pořád azurové, až dneska, když jsme chtěli lakovat stoly a židle, začlo lejt. Navečer přestalo, tak jsem vyrazila na půl hodinky na procházku a přinesla hned pár hříbků.
A aspoň jednu vtipnou historku přidám na závěr. Tankovali jsme v týdnu naftu v opojení nízkou cenou, když tu jsem si při odjíždění od stojanu všimla, že nad pistolí je obrázek náklaďáku. Chvíli se mě Kuba snažil přesvědčit, že to symbolizuje jen naftu, pak že to rychlejc teče, ale pod sílou argumentů, že na vedlejším stojanu je u nafty obrázek autíčka, kapituloval. No nic se nestalo, jen se nám od té doby se do Mondea vejde i gauč:-)
Takže byt už máme zařízen a při tom zatím relativně čas. Závěrečná otázka proto zní: Kdo nás navštíví jako první a přijede na kolaudaci?

Pekáč vymazaný a vysypaný norskou hrubou moukou

Africký jogurtový koláč podle mamky Evy

Příloha k pozvánce:-)

Cesta do Osla a z Osla přes Oslo

Zdravím, tak konečně jsem byl připuštěn....k PC a napsání článku samozřejmě. Prý bych asi tak nějak měl shrnout předchozích několik dní. Inu začněme pěknou nedělní procházkou. Vzhledem k neutuchajícímu optimismu místního počasí (Norové chodí v kraťasech) jsme se rozhodli pokusit se neztratit v místním blízkém okolí. Vzali jsme si tedy mapu a vyrazili na procházku. Již pár metrů za domem jsme potkali fotbalové hřiště. Mé myšlenky okamžitě ustoupily od našeho původního cíle a začal jsem vymýšlet, jak se vetřít do místního klubu, abych se s nimi společně mohl válet několikrát týdně po trávníku. Nakonec jsem byl přesvědčen k pokračování naší cesty. Po nějaké chvilce jsme měli opět další malou pauzu, tentokrát Kačenka viděla koníky. Já jsem se svým přirozeným respektem k velkým zvířatům stál opodál. Po chvilce už jsme si to pelášili pěkně po cestě směrem k jezeru, které jsme si na mapě vyhlédli. V okolí cesty bylo mnoho břízek a osik, mé houbařské srdce začalo kout pikle. Nemohl jsem si ovšem dovolit se nějak výrazně zdržet, tak jsme šli dále. Těsně u jezera jsme našli krásného velkého kozáka. Můj zájem o jezero rychle vyprchal a už jsem přemýšlel, jestli z něj budou řízky nebo smaženice. Hbitě, jak je houbařům vlastní, jsem prohledal okolí. K mému překvapení tam byl osamocen. Tento nález mne pěkně naladil, tak jsem cestou prometl různé břízky a podobná místa, která zavání křemenáči. Lehce zklamaný, ale s kozákem v ruce, jsem už pak šel s Káťou jen po asfaltce, kde to zrovna houbama nevonělo. Přišla mi SMS. Psal mi šéf, jestli bych s nim nešel na fotbal od 18:00, že má lístek. Bylo asi 17:30 a k domovu neznámo daleko. Přesvědčil jsem Kačenku k velmi svižnému kroku. Ten ovšem přerušil můj šťastný výjek, když jsem ze silnice uviděl dva výstavní křemenáče, jak si klidně sedí u silnice. Rychle jsem ohledal okolí, sebral ještě jednoho kozáka a s úsměvem spěchal na fotbal. Na stadion jsem přijel těsně po 18 hodině. Šéf mi přišel naproti s lístkem a šlo se fandit. Domácí vyhráli 2:0, super zápas.

V pondělí nás kromě běžného zaměstnání čekala cesta do Osla pro konferenční stolek. Do Osla je to asi 120 km. Nikdo ještě netušil, že cesta tam a zpět má ale 400 km. Klasický matematický typ si asi řekne...neumí počítat blbec...brzy vysvětlím:-) Cesta tam pomocí GPS navigace proběhla hladce a nikdo by tedy nečekal, proč by tedy cesta zpět měla být jiná. Spokojeně jsem zadal na GPS navigaci tlačítko domů a spolehl se na její místní znalost. Brzy jsme zjistili, že jedeme asi na druhou stranu. Nu nic řekl jsem si, asi musíme kousek objet. Kousek byl za chvíli větší a už to nešlo moc otočit. Navíc navigaci příjemně ubíhaly kilometry, proč tedy. Když jsme vyjeli z Osla, už jsem se raději podíval do klasické mapy Evropy. Zjistil jsem, že jedeme skutečně na druhou stranu fjordu, ba co víc, bylo nyní už jasné, že madam GPS nás veze v klidu přes trajekt, aniž by započítala dobu na něm strávenou a hlavně jen několik odjezdů denně, o ceně už radši nemluvím. Celou dobu zpět řídila Káťa, to jsem zapomněl podotknout. Našel jsem tedy přijatelnou variantu na mapě přes most a zkusil tam poslat i GPS. Zdánlivě se mi to podařilo. Ačkoliv naskočilo o 80 km více, nedalo se nic dělat. Po několika dalších neuhlídatelných omylech naší fajn GPS (nekupujte si TomTom), jsem si již snadnou matematikou z první třídy spočítali, že nejjednodušší a skutečně nejkratší bude cesta přes Oslo. Ano, vidíte dobře. Po asi 2 hodinách motání na druhé straně fjordu jsme zvolili cestu zpět. Cesta zpět měla tedy něco přes 300 km, nehledě na čas na cestě strávený. Doma jsme místo sestavování stolu jen padli unavení a to hlavně psychicky!

Úterý bude nyní již pro čtenáře možná nudné:-) Rozhodl jsem se sestavit již dříve přivezený psací stůl. Původně lehký úkol se po přečtení návodu a zhlédnutí všech 126 součástek zdál skoro nemožný. Nenechal jsem se zastrašit a šel na věc. Několikrát jsem se během sestavování pozastavil a zamyslel, kde asi soudruzi z Dánska udělali chybu. Vždy jsem ale zjistil, že chyba je na mé straně. Nakonec vše bylo jako v pohádce a stolek za necelé 2 hodiny stál tam, kde měl.

Dneska jsme se rozhodli podělit se o kulinářský zážitek. K večeři jsme udělali místní národní pokrm jménem fiskeboller. Ti bystřejší z vás již tuší, že to bude mít něco společného s rybou. Ano, skutečně, jsou to takové rybí kuličky, strukturou mezi karbanátky a pudinkem. Chuť nikterak výrazná, ale okořeněné a s bramborama docela fajn jídlo. Více vám napoví obrázek.

Ještě bych měl jednu technickou poznámku. Pro všechny, kdo by se nám třeba rozhodli poslat dopis či balíček s něčím zajímavým (narychlo mě napadá jen to portský, co mi doma leží ladem ve sklepě:-) ). Nuže adresa je: Innlaget C 7, Sandefjord 3220, Norge.

Takhle krásně koukaly

Celkový úlovek

Fiskeboller

...a je to!

V komentářích navrhovaný komiks na sebe nenechal dlouho čekat a je tady! Protože montování roztodivných součástí našeho bytu stálo za to, nemohli jsme to nechat ladem a nezdokumentovat. Práce jsme pojali v duchu Pata a Mata (nebo Matky?:-)) a někteří z nás to doladili i výstižnou uniformou. Nejvtipnější chvíle nastala asi v okamžiku, kdy Kuba bezradně koukal na díly stolu a pronesl památnou větu "Nemáme my ty stoly náhodou dva?":-D Logicky následující otázka zněla "Platili jsme oba?" Ať se to stalo jakkoli, stoly máme opravdu dva a platili jsme jen jeden. No jo, české kleptomanství se prostě nezapře:-)))

Jen jedna technická poznámka - na Vaše úžasné komentáře aspoň občas odpovídáme taky ve formě komentářů, račte se tedy podívat i pod starší články;o)

Tak hurá do toho:-)

První křesílko po vybalení z krabice

A po složení - všimněte si vítězoslavného úsměvu:-)

Bezradnost nad hromadou napovídající vykradení aspoň dvou lékáren

To vše v jedné mini skřínce a se systémem!

Další židlička

A jak to dopadlo?

Hrdý konstruktér

A ještě stoleček

Hotovo!!

Závěrečné foto, přibližně kolem půlnoci:-)

(Nákupní) horečka sobotní noci

Tak co myslíte? Nastěhovali jsme se ve středu?

Středeční ráno jsme v hotelu ještě před snídaní všechno sbalili, najedli se a vystěhovali. Jako šneci s domečkem na zádech jsme frčeli na ranní kurzy a pak do práce. Tam byla nuda, protože bylo už kolem poledne a zboží bylo hotové a k tomu to hrozné čekání, zda budeme bydlet nebo ne. Volali jsme Brorovi, pak pronajímateli, ten chtěl mluvit s Brorem a že mu zavolá, tak jsme to volali Brorovi a pak už jsme nemohli než čekat až se domluví a ozvou. Auauauuu! Kolem čtvrté, kdy jsme si v lékárně přečetli pár kapitol ze samouků a Kuba skoro vytuhl, jsme to vzdali, řekli, ať Brorovi, až bude volat, řeknou, že jsme na mobilu a šli jsme do druhého bazaru, kde mají jen ve středu a v sobotu. Měli celkem dost věcí, i nějaký nábytek, tak jsme zase věděli víc. Nakonec jsme měli s oběma pány sraz v 6 u bytu, takže jsme si ještě nakoupili a zajeli se podívat k blízkému jezeru. No kdybysme nevěděli, kde jsme, klidně bysme tipli jihočeský rybník - sluníčko, vůně vody, lodičky, pohoda:-) A v šest hodin jsme se konečně dočkali! Byt byl opravdu náš! Asi půl hodiny nám Bror překládal smlouvu, pak to podepsal a začlo nastěhovávání. Jediný problém byl, že pan majitel počítal s nastěhováním až na víkend, tak všechno nebylo úplně v cajku. Slíbenou jsme měli lednici, sporák, pračku a postel a zatím byla jen lednice. Postel dodal ještě ten den, ale nemá matrace. Takže nás čekala večeře ve stoje a spaní pěkně po zálesácku.

Ve čtvrtek jsme po práci a norštině vyrazili shánět nábytek a hlavně matrace. Poradili nám dva obchody - Skeidar a Jysk, oba asi 8 km odsud. Skeidar je celkem veliký, taková menší Ikea a ceny celkem příznivé. Pár jsme si jich poznamenali, vyhlídli jsme si pár věcí a vyrazili porovnávat do Jysku. Tam jsme byli příjemně překvapeni ještě menšími cenami a taky jsme si hned koupili pár věcí na úklid a vybrali si pracovní stůl, matrace, pohovku a konferenčák. Po zralé úvaze jsme se rozhodli na první pokus odvézt jen matrace. Naše zralé úvahy ovšem hned zhatila paní u pokladny, když nám sdělila, že matrace jsou na objednání a budou za 14 dní! Ajajaj, zas nemáme kde spát. Tak jsme objednali matrace, odvezli stůl a doufali, že zbytek nám nevyprodají. Domů jsme do půl 9 nemohli, protože nám byla nalakována podlaha a musela schnout. Tak jsme jeli ještě nakoupit základní suroviny a pak večeřeli a plánovali v autě před obchoďákem. Doma nás přivítal příšerný smrad a spaní se konalo opět na zemi.

V pátek jsme psali na kurzech písemku, poslech byl těžký (aspoň pro mě), zbytek šel. Jsme zvědaví na výsledky. Po písemce ale byl rozchod, takže jsme mohli celkem brzo vyrazit vstříc Ikea v Oslu. Cesta byla pomalá, jezdí se tu skoro všude 70 km/h. Nákup jsme zahájili párkem v rohlíku a šli jsme na to. Klasika Ikea - dobrý výběr, rozumné ceny. Strávili jsme tam asi 3 hodiny a nakoupili plno maličkostí do kuchyně, rozhodli se oživit si obýváček trochou barev a začli trnout, aby nám neprodali sofa v Jysku, ke kterému jsme to všechno uvažovali! Navíc jsme si vybrali kuchyňský stůl, k němu 2 židle, jednu malou, židli ke kompu a konferenčák. Ve skladu nás čekalo nemilé překvapení, konferenčák už nemají! Prý ani v jiné prodejně, budou v pondělí. Nedalo se nic dělat, šli jsme stát do obrovské fronty, která nakonec celkem utíkala. A hurá domů.

V sobotu nás čekalo snad poslední větší nakupování, v bazaru jsme pořídili krásné talíře a misku a vyrazili znovu do Jysku a Skeidaru. V Jysku jsme vzali pár dalších věcí pro domáctnost a vymodlené sofa na nás opravdu počkalo. Ale! Je taky na objednání! Tak zase nemáme na čem spát:-( Ve Skeidaru jsme koupili prvně vyhlídnutou lampu a ještě navštívili Europris, což je, jak jsme zjistili, obchod se vším možným a nízkými cenami. Super! Našli jsme si tam mimo jiné teploměry a taky "fiskeboller" neboli rybí kuličky, jsme zvědaví, co to bude. Když pan domácí viděl, že jsme přijeli bez matrací, nabídl nám zapůjčení, takže už to nemá chybu! A pak už jsme jen stěhovali a stěhovali a montovali a montovali a přerovnávali a dávali na půdu (nevím, co bysme dělali, kdybysme ji neměli) a uklízeli a myli a...fotili;o)

Kuchyňo-obývák

Obýváko-kuchyně

Véča ve stoje

První noc

Pantáta přemýšlí co dřív:-)

Po dvou dnech sedíme

A tohle je asi čtvrtina našich věcí

Konečně bydlíme...snad:-)

Chtěla jsem s dalším básněním počkat na moment, kdy bych nemusela použít to poslední slovo v nadpisu. Jenže v tu chvíli pravděpodobně nebudeme mít internetové připojení, tak jsem se rozhodla napsat hned.

V pondělí jsme podle dohody naběhli ráno na čtvrt devátou do lékárny, která otvírá v 8:30. Kolem 8:20 "už" se trousili první kolegové a těsně po půl se s klidem otevřela lékárna (v ČR nám za 5 minut sedm stepujou lidi před lékárnou). Během dopoledne jsme v klídku ještě šounili po inzerátech, když tu se náš šéf ptá, jestli jsme na hotelu nahlásili, že zůstáváme. My jsme s překvapením jenom zavrtěli hlavou a události nabraly rychlý spád. Bror volal do hotelu a dozvěděl se, že je plný. Hahaaa! Tak začal hledat jiný, ignorujíc naši poznámku, že by stačilo něco podstatně levnějšího. Po zapeklitém shánění nám zabookoval nový hotel a už jsme se frčeli urychleně vystěhovat. Zbývalo nám do kurzu norštiny asi hodina a půl a měli jsme se ještě vrátit do lékárny na oběd. Během 10 minut jsme se sbalili, už na nás klepaly uklízečky, a vydali se hledat nový hotel. Po prokličkování půlky Sandefjordu bylo prvním překvapením to, že se u hotelu nedá zaparkovat. Takže jsme to nechali na rezervaci protějšího obchodu s tím, že nikdo neví, jestli v tom obchodě opravdu nejsme. Vynosili jsme věci a protože bylo jasné, že oběd už fakt nestihnem, něco jsme zkousli a upalovali na kurzy. Bylo nám řečeno, že budeme ve třídě s rychlejší výukou a za ty dvě a půl hodiny jsme neprobrali v podstatě nic. Dost nás to znudilo a řekli jsme, že musíme něco podniknout. Odpoledne jsme vyrazili na další byt, byl zas ve sklepě, ale celkem pěkný. Takže už jsme jen čekali na rozhodnutí pána s bytem nad garáží. Když nás nevezme, půjdeme do sklepa:-) Vrátili jsme se na hotel, auto zaparkovali o půl města vedle a během zbytku dne zvládli hotelem pořádanou svačinu "Udělej si sám svou vafli", mňaaam, něco norštiny, hotelovou večeři v krásné jídelně, ve které si člověk připadá na lodi, a norskou televizi. Do večera se měl ozvat "nadgarážový" pán a nic. V půl na půlnoc nás vytrhla ze spánku SMS, a to v norštině! Auauauuu! Ale po pár minutách luštění jsme pochopili, že jde o "náš" byt a že pokud nás Bror zaštítí, je opravdu NÁŠ! Hurááá!

Ráno jsme mazali zas do lékárny, sdělit špatné zprávy o nudném kurzu a hlavně ty dobré o bydlení. Podle noční SMS prý pán chce, aby smlouva na byt byla na lékárnu a prý to není problém! Znova hurá! Jinak jsme se konečně aspoň trochu zapojili, byli jsme u zboží a tím zopákli číslovky:-) Pak jsme vyrazili na norštinu a jaké překvapení, když jsme zjistili, že jsme včera byli ve špatné třídě! A znova hurá!:-) V nové třídě už vypadala většina podstatně inteligentnější a přizpůsobivější a téměř všichni speak english. Kuba už se zakecal s Litevkama, já s Kanaďankou a pokusila jsem se osvěžit fráninu. Ve změti angličtiny a norštiny to fakt nešlo. Mluvili jsme i s Britkou, Američanem, Afgháncem, no je tam fakt změt národů, super. Z kurzů jsme se stavili cestou na hotel obhlídnout dva bazary, které se nám asi brzo budou hodit. Byli jsme úplně pryč z toho, jak neskutečně levné věci tu v bazaru mají. Pak už jsme měli tradiční program jako včera, norština a jídlo:-) Přestěhovat jsme se dneska bohužel nemohli, protože majitel bytu nebyl doma.

Zítra máme kurzy už od 9 hodin, proto se musíme před tím vystěhovat, zajet si na norštinu, do lékárny a pak nastěhovat. Zatim ale nemáme klíče, takže se uvidí. Třeba už se ani nic nezmění:-)

První dny ve znamení hledání bydlení

Čtvrtek 3.9.

Do Sandefjordu nám zbývalo z přístavu asi 15 km a do schůzky se šéfem asi hodina a půl. Díky navigaci jsme lehce našli hotel, který nám byl zamluven, a na místě žasli nad tím přepychem! Vzali si batohy a s nimi napochodovali na asi pětihvězdičkovou recepci s tím, že tu bydlíme, ale nevíme na jaké jméno. Pokoj v pátém patře je na kartu, prostorný, pohodlná postel, vybavená koupelna, krásný výhled na moře. A co víc! Uvítala nás zapnutá televize nápisem "Welcome Jacob Hodani!" Dali jsme se trochu do pucu a vyrazili na sraz v 6 hodin na recepci. Náš zaměstnavatel, Bror-Lennart Mentzoni, přišel dobře naladěn a byl sympatický, stejně jako když jsme ho viděli prvně. Zavolal nám na pár inzerátů ohledně bydlení a na jeden jsme hned vyrazili. Byt byl ve sklepě, takže tma a trochu smrad k tomu, takže nic moc. Pak nám Bror sdělil, že nás chtěl vzít na večeři, ale bohužel má jiný program, takže se máme určitě stavit na jídlo v hotelové restauraci a napsat to na účet pokoje. Wow. Tahle večeře byla fakt zážitek. Urychleně jsem oprašovala kapitoly ze Špačkovo „Školy etikety“. A shodli jsme se, že větší kulinářský skvost jsme nejedli. Dali jsme si halibut (později jsme zjistili, že to byl platýz obrovský) s mrkvovou pěnou, chřestem a šafránem a nejlepšíma bramborama na světě a k tomu madeirské víno. Číšník, který byl navíc Madeiřan, nás skromně upozornil, že to je víno dezertní a my zas jeho, že nám to nevadí. Po tom všem jsme se odvalili na pokoj a zalehli.

Pátek 4.9.
V osm hodin jsme vyrazili na další gurmánský zážitek, na hotelovou snídani. Dá se tu nalézt vše, čerstvé džusy, kafe, čaj, čokoláda, pečivo sladké i slané, bílé i tmavé, müsli i pro ty, co nemyslí, ovoce, zelenina, vejce a slanina pro angličany, salámy, sýry, losos uzený i čerstvý a korunuje to kaviár. Prostě bomba. Na devátou už jsme byli napochodovaní na sraz s Brorem. Naložil nás do svého super pěkného nadupaného Volva, objeli jsme různé úřady a představil nás ve svých lékárnách, našich budoucích působištích. Lékárna nás překvapila, všechno dost moderní, pěkné vybavení, praní prádla na místě a hlavně zajímavý dispenzační pomocník. Uprostřed lékárny je veliké kolo s asi deseti patry a na nich jsou naskládané léky. Na základě receptu se dané patro otočí a lék je možno vzít a podat pacientovi, snižuje to chybování při výdeji. Bror to komentoval tak, že to má jediný problém - doplňovat to musí člověk ručně. A prý ve své třetí lékárně mimo město už má takový přístroj, který i doplňování zvládá sám. Tak nevím, jestli bych se v té lékárně pak nenudila:-) O své zaměstnance se stará, zdá se, nadstandardně, obědy, i když jak je tady zvykem jen studené, jsou za symbolických 5 korun, je možnost chodit do fitka a dostat lístky na fotbal (sponzoruje totiž místní prvoligový fotbalový klub). O nás se postaral taky nad míru. Sehnal a zaplatil nám kurzy norštiny, které nejsou oproti prvním informacím zdarma. Obvolal nám ještě nějaké inzeráty, na jeden jsme šli sami, byl to zase sklepní byt, sice krásně vybavený, ale za těch 20 minut prohlídky si Kuba třikrát urazil hlavu o strop. Poté jsme šli prozkoumat ceny místních obchoďáků a sebrat do turistinfa nějaké mapy města. Na další místo už vyrazil Bror s námi, konečně první patro, byteček nad garáží, sice málo topení, ale snad bysme nezmrzli, uvidíme, pro koho se majitel rozhodne. A aby toho nebylo málo, vzal nás pak ještě na večeři v podobně závratných cenách jako den před tím a poté nás zavezl na místo, kde budou norské kurzy. Budeme chodit každý den ráno do lékárny a pak na kurzy od 12:15 do 14:45. Ještě jsme se krátce prošli před hotelem kolem vody a měli jsme dost.

Sobota 5.9.
Na snídani jsme vyrazili až na půl desátou, zase si pěkně užili a šli obvolávat inzeráty. Ve 12 jsme viděli další bydlení, ale bylo to se sdíleným obývákem a kuchyní, takže nic moc. Následující byt byl zase pod zemí a k tomu nám přišel otevřít půl hodiny po domluveném termínu notorický Nor, takže zase nic. K obědu jsme si na našem pokoji za stovky NOK za den zalili čínské nudle a zakousli den starou housku. Do večera jsme v podstatě jen prolézali a obvolávali inzeráty možné i nemožné, ale neúspěšně, všechno obsazeno. Ještě bylo trochu norštiny a dobrou noc, strýčku Fido:-)

Neděle 6.9.
Na snídani jsem se rozhodla ochutnat tu neskutečně úžasnou a drahou pochoutku - kaviár. Co následovalo? Můj obličej se malinko zkřivil a teď už vůbec nechápu, jak za to někdo může dobrovolně utrácet. Ale Kuba si liboval, asi tomu jenom nerozumim:-) Vzhledem k tomu, že od čtvrtka skoro pořád víc nebo míň pršelo, byli jsme překvapení, že nás do dne přivítalo sluníčko. Proto jsme se po několika, opět neúspěšných, telefonátech rozhodli pro malý výlet. Vyrazili jsme na kraj města, k moři a moc se to vydařilo. Potkali jsme domorodce, který se nás už zdaleka ptal, jestli nechceme pomoct a řekl nám, že na špičce poloostrova, kam jsme směřovali, je pevnost, protože tam bylo Norsko napadeno Němci za 2. světové války. Pevnost tam byla, taky skály a pořádný vítr. Tak jsme něco vyfotili a šlapali zpátky vstříc instantní polévce z pytlíku. Zítra bysme se měli teoreticky vystěhovat z hotelu, ale zatím to nevypadá, tak uvidíme, jak to dopadne. Ale kemp tu když tak mají:-)

Z výletu za výjimečně krásného počasí

Na špičce poloostrova

Typický domeček

Cesta na sever

Úterý 1.9.

Po čtyřdenním balícím trápení, oběhání a olíbání všech přítomných příbuzných (naši si zrovna váleli šunky na dovče) a obdržení výslužek (abysme v tý divoký cízině neumřeli hlady) jsme v úterý 1.9. kolem šesté večerní opustili Příbram a vyrazili směr Vřeskovice nakládat Kubovy věci. Byl to celkem zbytečný tah, protože po naložení mých věcí už nezbylo žádné místo, přestože náš celkový objem zavazadlového prostoru činil přes 1000 litrů. Za měsíčního svitu jsme docpali zbylé mezery Kubovými ponožkami, usmažili řízky, které jsme původně chtěli dát psovi, neboť se zdály už na pochodu, a kolem půlnoci zalezli na pár hodin do pelechu.

Středa 2.9.
Ve středu jsme horko těžko rozlepili oči a asi v 10 hodin vyrazili na cestu. Vzhledem k naší náloži (plná pětisetlitrová rakev na střeše a plný vnitřek auta) a již obutým zimním gumám naše rychlost na německých dálnicích přes 120 km/h rozhodně nešplhala, proto jsme se později při rozhodování dálnice vs. kratší cesta rozhodli pro 105 km/h na okreskách. Cesta šla celkem dobře, jen pomaleji proti očekávání, ale času jsme měli naštěstí relativně dost. Nakonec jsme zastavili na noc v kempu ve Vijle v Dánsku pět minut před zavíračkou. Za 24 € jsme se vychrupali a ve čtvrtek vyrazili směr Hirtshals na trajekt.

Čtvrtek 3.9.
Při vjezdu do přístavu u Check-in kontroly nás čekalo nemilé překvápko a to, že máme rezervováno jen 1 auto a 1 osobu. Přitom rodilý Nor nám poradil, že se rozumí samo sebou, že auto se nebude řídit samo a proto, že není třeba bookovat místo pro řidiče. Naštěstí jsme to „jen“ doplatili a kolem jedenácté hodiny jsme se za 114€ mohli zařadit do fronty číslo 9 a čekat na 12:45, jestli někdo zavelí se nalodit. V čekárně jsme objevili manuál k městu Sandefjord a vyrazili spořádat řízky, protože Čech bez řízku je jako pívo bez pěny! Loď byla pořádná, Kuba chtěl mermomocí parkovat v horním patře, ale ten zloduch ve žluté vestě ho donutil jet dolů. Zaparkovali jsme a po vzoru ostatních jsme se odebrali do vyšších sfér. Když jsme se dozvěděli, že během plavby už se k autu nevrátíme, bylo pozdě vrátit se vzít si na palubu aspoň norštinu a průvodce nebo notebook. Tak jsme zkontrolovali odražení od břehu, poseděli, poleželi, prolezli trajekt nahoru a dolů, zakoupili čekuládu za 10 NOK a odpustili si čaj za 20 NOK. Trochu nám to potrápilo žaludek, houpalo se to celkem dost, hrnky v duty free shopu vypadaly, že si dají odchod, cinkaly jak divý. Po příjezdu do Larviku jsme se zařadili do lajny „Nic k proclení“ a docela rychle jsme byli pryč, bez jakýchkoli kontrol, což Kuba okomentoval slovy: „To je všechno? To kdybych věděl, naložil bych toho chlastu rozhodně víc.“

Touhle malou lodičkou jsme se plaviliHotelové přivítání

A výhled z hotelu