První dny ve znamení hledání bydlení

Čtvrtek 3.9.

Do Sandefjordu nám zbývalo z přístavu asi 15 km a do schůzky se šéfem asi hodina a půl. Díky navigaci jsme lehce našli hotel, který nám byl zamluven, a na místě žasli nad tím přepychem! Vzali si batohy a s nimi napochodovali na asi pětihvězdičkovou recepci s tím, že tu bydlíme, ale nevíme na jaké jméno. Pokoj v pátém patře je na kartu, prostorný, pohodlná postel, vybavená koupelna, krásný výhled na moře. A co víc! Uvítala nás zapnutá televize nápisem "Welcome Jacob Hodani!" Dali jsme se trochu do pucu a vyrazili na sraz v 6 hodin na recepci. Náš zaměstnavatel, Bror-Lennart Mentzoni, přišel dobře naladěn a byl sympatický, stejně jako když jsme ho viděli prvně. Zavolal nám na pár inzerátů ohledně bydlení a na jeden jsme hned vyrazili. Byt byl ve sklepě, takže tma a trochu smrad k tomu, takže nic moc. Pak nám Bror sdělil, že nás chtěl vzít na večeři, ale bohužel má jiný program, takže se máme určitě stavit na jídlo v hotelové restauraci a napsat to na účet pokoje. Wow. Tahle večeře byla fakt zážitek. Urychleně jsem oprašovala kapitoly ze Špačkovo „Školy etikety“. A shodli jsme se, že větší kulinářský skvost jsme nejedli. Dali jsme si halibut (později jsme zjistili, že to byl platýz obrovský) s mrkvovou pěnou, chřestem a šafránem a nejlepšíma bramborama na světě a k tomu madeirské víno. Číšník, který byl navíc Madeiřan, nás skromně upozornil, že to je víno dezertní a my zas jeho, že nám to nevadí. Po tom všem jsme se odvalili na pokoj a zalehli.

Pátek 4.9.
V osm hodin jsme vyrazili na další gurmánský zážitek, na hotelovou snídani. Dá se tu nalézt vše, čerstvé džusy, kafe, čaj, čokoláda, pečivo sladké i slané, bílé i tmavé, müsli i pro ty, co nemyslí, ovoce, zelenina, vejce a slanina pro angličany, salámy, sýry, losos uzený i čerstvý a korunuje to kaviár. Prostě bomba. Na devátou už jsme byli napochodovaní na sraz s Brorem. Naložil nás do svého super pěkného nadupaného Volva, objeli jsme různé úřady a představil nás ve svých lékárnách, našich budoucích působištích. Lékárna nás překvapila, všechno dost moderní, pěkné vybavení, praní prádla na místě a hlavně zajímavý dispenzační pomocník. Uprostřed lékárny je veliké kolo s asi deseti patry a na nich jsou naskládané léky. Na základě receptu se dané patro otočí a lék je možno vzít a podat pacientovi, snižuje to chybování při výdeji. Bror to komentoval tak, že to má jediný problém - doplňovat to musí člověk ručně. A prý ve své třetí lékárně mimo město už má takový přístroj, který i doplňování zvládá sám. Tak nevím, jestli bych se v té lékárně pak nenudila:-) O své zaměstnance se stará, zdá se, nadstandardně, obědy, i když jak je tady zvykem jen studené, jsou za symbolických 5 korun, je možnost chodit do fitka a dostat lístky na fotbal (sponzoruje totiž místní prvoligový fotbalový klub). O nás se postaral taky nad míru. Sehnal a zaplatil nám kurzy norštiny, které nejsou oproti prvním informacím zdarma. Obvolal nám ještě nějaké inzeráty, na jeden jsme šli sami, byl to zase sklepní byt, sice krásně vybavený, ale za těch 20 minut prohlídky si Kuba třikrát urazil hlavu o strop. Poté jsme šli prozkoumat ceny místních obchoďáků a sebrat do turistinfa nějaké mapy města. Na další místo už vyrazil Bror s námi, konečně první patro, byteček nad garáží, sice málo topení, ale snad bysme nezmrzli, uvidíme, pro koho se majitel rozhodne. A aby toho nebylo málo, vzal nás pak ještě na večeři v podobně závratných cenách jako den před tím a poté nás zavezl na místo, kde budou norské kurzy. Budeme chodit každý den ráno do lékárny a pak na kurzy od 12:15 do 14:45. Ještě jsme se krátce prošli před hotelem kolem vody a měli jsme dost.

Sobota 5.9.
Na snídani jsme vyrazili až na půl desátou, zase si pěkně užili a šli obvolávat inzeráty. Ve 12 jsme viděli další bydlení, ale bylo to se sdíleným obývákem a kuchyní, takže nic moc. Následující byt byl zase pod zemí a k tomu nám přišel otevřít půl hodiny po domluveném termínu notorický Nor, takže zase nic. K obědu jsme si na našem pokoji za stovky NOK za den zalili čínské nudle a zakousli den starou housku. Do večera jsme v podstatě jen prolézali a obvolávali inzeráty možné i nemožné, ale neúspěšně, všechno obsazeno. Ještě bylo trochu norštiny a dobrou noc, strýčku Fido:-)

Neděle 6.9.
Na snídani jsem se rozhodla ochutnat tu neskutečně úžasnou a drahou pochoutku - kaviár. Co následovalo? Můj obličej se malinko zkřivil a teď už vůbec nechápu, jak za to někdo může dobrovolně utrácet. Ale Kuba si liboval, asi tomu jenom nerozumim:-) Vzhledem k tomu, že od čtvrtka skoro pořád víc nebo míň pršelo, byli jsme překvapení, že nás do dne přivítalo sluníčko. Proto jsme se po několika, opět neúspěšných, telefonátech rozhodli pro malý výlet. Vyrazili jsme na kraj města, k moři a moc se to vydařilo. Potkali jsme domorodce, který se nás už zdaleka ptal, jestli nechceme pomoct a řekl nám, že na špičce poloostrova, kam jsme směřovali, je pevnost, protože tam bylo Norsko napadeno Němci za 2. světové války. Pevnost tam byla, taky skály a pořádný vítr. Tak jsme něco vyfotili a šlapali zpátky vstříc instantní polévce z pytlíku. Zítra bysme se měli teoreticky vystěhovat z hotelu, ale zatím to nevypadá, tak uvidíme, jak to dopadne. Ale kemp tu když tak mají:-)

Z výletu za výjimečně krásného počasí

Na špičce poloostrova

Typický domeček