Cesta do Osla a z Osla přes Oslo

Zdravím, tak konečně jsem byl připuštěn....k PC a napsání článku samozřejmě. Prý bych asi tak nějak měl shrnout předchozích několik dní. Inu začněme pěknou nedělní procházkou. Vzhledem k neutuchajícímu optimismu místního počasí (Norové chodí v kraťasech) jsme se rozhodli pokusit se neztratit v místním blízkém okolí. Vzali jsme si tedy mapu a vyrazili na procházku. Již pár metrů za domem jsme potkali fotbalové hřiště. Mé myšlenky okamžitě ustoupily od našeho původního cíle a začal jsem vymýšlet, jak se vetřít do místního klubu, abych se s nimi společně mohl válet několikrát týdně po trávníku. Nakonec jsem byl přesvědčen k pokračování naší cesty. Po nějaké chvilce jsme měli opět další malou pauzu, tentokrát Kačenka viděla koníky. Já jsem se svým přirozeným respektem k velkým zvířatům stál opodál. Po chvilce už jsme si to pelášili pěkně po cestě směrem k jezeru, které jsme si na mapě vyhlédli. V okolí cesty bylo mnoho břízek a osik, mé houbařské srdce začalo kout pikle. Nemohl jsem si ovšem dovolit se nějak výrazně zdržet, tak jsme šli dále. Těsně u jezera jsme našli krásného velkého kozáka. Můj zájem o jezero rychle vyprchal a už jsem přemýšlel, jestli z něj budou řízky nebo smaženice. Hbitě, jak je houbařům vlastní, jsem prohledal okolí. K mému překvapení tam byl osamocen. Tento nález mne pěkně naladil, tak jsem cestou prometl různé břízky a podobná místa, která zavání křemenáči. Lehce zklamaný, ale s kozákem v ruce, jsem už pak šel s Káťou jen po asfaltce, kde to zrovna houbama nevonělo. Přišla mi SMS. Psal mi šéf, jestli bych s nim nešel na fotbal od 18:00, že má lístek. Bylo asi 17:30 a k domovu neznámo daleko. Přesvědčil jsem Kačenku k velmi svižnému kroku. Ten ovšem přerušil můj šťastný výjek, když jsem ze silnice uviděl dva výstavní křemenáče, jak si klidně sedí u silnice. Rychle jsem ohledal okolí, sebral ještě jednoho kozáka a s úsměvem spěchal na fotbal. Na stadion jsem přijel těsně po 18 hodině. Šéf mi přišel naproti s lístkem a šlo se fandit. Domácí vyhráli 2:0, super zápas.

V pondělí nás kromě běžného zaměstnání čekala cesta do Osla pro konferenční stolek. Do Osla je to asi 120 km. Nikdo ještě netušil, že cesta tam a zpět má ale 400 km. Klasický matematický typ si asi řekne...neumí počítat blbec...brzy vysvětlím:-) Cesta tam pomocí GPS navigace proběhla hladce a nikdo by tedy nečekal, proč by tedy cesta zpět měla být jiná. Spokojeně jsem zadal na GPS navigaci tlačítko domů a spolehl se na její místní znalost. Brzy jsme zjistili, že jedeme asi na druhou stranu. Nu nic řekl jsem si, asi musíme kousek objet. Kousek byl za chvíli větší a už to nešlo moc otočit. Navíc navigaci příjemně ubíhaly kilometry, proč tedy. Když jsme vyjeli z Osla, už jsem se raději podíval do klasické mapy Evropy. Zjistil jsem, že jedeme skutečně na druhou stranu fjordu, ba co víc, bylo nyní už jasné, že madam GPS nás veze v klidu přes trajekt, aniž by započítala dobu na něm strávenou a hlavně jen několik odjezdů denně, o ceně už radši nemluvím. Celou dobu zpět řídila Káťa, to jsem zapomněl podotknout. Našel jsem tedy přijatelnou variantu na mapě přes most a zkusil tam poslat i GPS. Zdánlivě se mi to podařilo. Ačkoliv naskočilo o 80 km více, nedalo se nic dělat. Po několika dalších neuhlídatelných omylech naší fajn GPS (nekupujte si TomTom), jsem si již snadnou matematikou z první třídy spočítali, že nejjednodušší a skutečně nejkratší bude cesta přes Oslo. Ano, vidíte dobře. Po asi 2 hodinách motání na druhé straně fjordu jsme zvolili cestu zpět. Cesta zpět měla tedy něco přes 300 km, nehledě na čas na cestě strávený. Doma jsme místo sestavování stolu jen padli unavení a to hlavně psychicky!

Úterý bude nyní již pro čtenáře možná nudné:-) Rozhodl jsem se sestavit již dříve přivezený psací stůl. Původně lehký úkol se po přečtení návodu a zhlédnutí všech 126 součástek zdál skoro nemožný. Nenechal jsem se zastrašit a šel na věc. Několikrát jsem se během sestavování pozastavil a zamyslel, kde asi soudruzi z Dánska udělali chybu. Vždy jsem ale zjistil, že chyba je na mé straně. Nakonec vše bylo jako v pohádce a stolek za necelé 2 hodiny stál tam, kde měl.

Dneska jsme se rozhodli podělit se o kulinářský zážitek. K večeři jsme udělali místní národní pokrm jménem fiskeboller. Ti bystřejší z vás již tuší, že to bude mít něco společného s rybou. Ano, skutečně, jsou to takové rybí kuličky, strukturou mezi karbanátky a pudinkem. Chuť nikterak výrazná, ale okořeněné a s bramborama docela fajn jídlo. Více vám napoví obrázek.

Ještě bych měl jednu technickou poznámku. Pro všechny, kdo by se nám třeba rozhodli poslat dopis či balíček s něčím zajímavým (narychlo mě napadá jen to portský, co mi doma leží ladem ve sklepě:-) ). Nuže adresa je: Innlaget C 7, Sandefjord 3220, Norge.

Takhle krásně koukaly

Celkový úlovek

Fiskeboller